Motorové lokomotivy řady 705.9 (původně T47.0)

 

Vývoj a výroba lokomotiv řady T47.0

Když 3. července 1946 inženýr Artur Salner z tehdejší elektrotechnické pobočky ČMS v Praze-Vysočanech vypracoval první poválečný návrh nové diesel-elektrické lokomotivy pro rozchod 760 mm o výkonu 350 koňských sil, vytvořil novou lokomotivu, která již nesla známé tvarové a konstrukční prvky budoucích lokomotiv T47.0. Návrh vznikl v návaznosti na předválečnou, doslova lačnou, pohledávku po nových vozidlech pro výše uvedený rozchod. Na úzkokolejkách dosud jezdily většinou rakouské parní lokomotivy řady U (u ČSD U37.0), které byly tehdejší „vlajkovou lodí“ československých úzkokolejek ve správě ČSD.

Snahy z roku 1936 byly nakonec dovršeny objednávkou Ministerstva dopravy z 30. 6. 1948. Součástí objednávky byla nejen výroba lokomotiv T47.0, ale i normálněrozchodných strojů T434.0. Objednávka stanovovala dodání nových lokomotiv T47.0 do 30. října 1950. Ve skutečnosti první lokomotiva T47.001 absolvovala první zkušební jízdu v závodě až 31. 7. 1954. V první – starší – sérii bylo vyrobeno šest strojů, které se podrobily zkušebním jízdám na tratích z Jidřichova Hradce do Nové Bystřice a zejména do Obrataně. Ostatně na trati do Obrataně byla zkoušena i sovětská verze T47.0 – TU3 (chcete-li ТУ3). Všech 6 strojů označených T47.001 – T47.006 v Jindřichově Hradci již zůstalo.

V letech 1958 a 1959 došlo k výrobě II. Série, která byla oproti svým předchůdcům konstrukčně vylepšená. Nejprve se vyrobilo 45 lokomotiv o rozchodu 750 mm na export do Sovětského svazu označených TU3-001 – TU3-045. Na závěr se vyrobilo 15 lokomotiv pro ČSD. Lokomotivy II. série se od I. série tak konstrukčně odlišovaly, že se uvažovalo o jejich označení řadou T47.1. Nakonec byly lokomotivy označeny T47.007 – 021. Dodány byly na všechny v té době provozované úzkokolejky ČSD (Jindřichův Hradec – 3 ks, Frýdlant v Čechách – 4 ks (rozchod 750 mm), Osoblaha – 4 ks, Ružomberok – 4 ks).

Lokomotiva T47.0 je skříňového provedení s dvěma čelními stanovišti strojvedoucího, strojovnou a oddílem pro zavazadla. Pohonná jednotka vychází z osvědčených motorových vozů řady M262.0. Srdcem lokomotivy je spalovací motor typu ČKD 12V170DR – vznětový čtyřdobý nepřeplňovaný dvanáctiválec s válci do V a přímým vstřikem paliva. Spalovací motor pohání trakční dynamo, které vyrábí stejnosměrný proud pro čtyři trakčníc motory. Maximální rychlost u I. série byla 40 km/h, u II. série 50 km/h.

V roce 1965 bylo dle standardů označení lokomotiv doplněno o písmeno U a pořadové číslo se udávalo jako třímístné, nově tedy například lokomotiva T57.016 nesla označení TU47.0016. V roce 1988 dostaly lokomotivy řady TU47.0 nové označení 705.9. Do dnešních dnů se dochovalo celkem 13 lokomotiv na úzkokolejkách v Jindřichově Hradci (5 + 4 rekonstruované), v Osoblaze (2 + 1 rekonstruovaná) a v muzeu ČD v Lužné u Rakovníka (původem osoblažský stroj 705 916). Na úzkokolejkách jsou lokomotivy dodnes kmenovými vozidly. Díky tomu si vysloužily titul nejstaršího pravidelně provozovaného typu lokomotivy v České Republice.

„TéÚčka“ na Osoblažce

Do Osoblahy byly v roce 1958 dodány lokomotivy T47.013, 14, 16 a 17, které zde bez jediné změny dislokace jezdily až do začátku roku 2014. Pouze na konci 80. let se zde nakrátko postupně objevilo několik jindřichohradeckých lokomotiv, které sem zavítaly po opravě v šumperských dílnách. Poslední „cizí“ lokomotivou této řady na Osoblažce byl stroj T47.018 v listopadu 2003. Jedná se o druhý rekonstruovaný stroj (viz dále), který zde absolvoval týden zkušebního provozu.

Osoblažské stroje vystřídaly během své dlouhé historie několik nátěrů. Z výroby lokomotivy nesly červený nátěr s tenkými bílými linkami, které na čelech tvořily šíp. Po opravách lokomotiv se nátěry měnily. Nejdříve byla celá skříň červená, později byly doplněny 300 mm žluté pruhy na čelech, ještě později 600 mm pruhy po celém obvodu lokomotivní skříně. Ne všechny nátěry se objevily na všech čtyřech lokomotivách. Zajímavý nátěr nesla na konci 20. století lokomotiva 913. Nátěr byl podobný původnímu nátěru z výroby, pouze místo bílé barvy byly pruhy žluté a nad pluhem rozšířené. Po roce 2000 dostaly všechny 4 lokomotivy postupně další „unifikovaný“ nátěr. Opět se vycházelo z původního nátěru, bílou barvu tentokrát vystřídala barva krémová. I přesto, že jsou všechny 4 stroje opatřeny stejný nátěrem, lze na nich vypozorovat několik rozdílů, například v umístění čísel a znaku ČD na čelech nebo zbarvení pluhu.

V lednu 2014, konkrétně 21.1. opustila Osoblažku (zřejmě definitivně) první lokomotiva této řady. Stroj s pořadovým číslem 16 byl toho dne převezen do Olomouce a následující den do svého nového působiště – muzea ČD v Lužné u Rakovníka. „Šestnáctka“ byla dlouhodobě neprovozní kvůli havárii spalovacího motoru a od podzimu 2010 stála odstavena pod širým nebem za depem v Osoblaze.

Rekonstrukce lokomotiv

Od roku 2000 začaly u Jindřichohradeckých místních drah rekonstrukce těchto lokomotiv. Rekonstrukce spočívá především ve výměně původního motoru řadovým 6-tiválcovým motorem TEDOM (pův. LIAZ) s alternátorem, dosazením elektronického řídícího systému, modernizace se týkají i dalších zařízení lokomotivy a změn doznala také lokomotivní skříň. Prvním rekonstruovaným strojem se stala lokomotiva T47.015 v roce 2000. Tu následovaly stroje T47.018 (2003), T47.005 (2006) a T47.019 (2009).

V roce 2009 se pro rekonstrukci rozhodly také České dráhy. Rekonstruována byla lokomotiva 705 913 a od svých jindřichohradeckých kolegyň se liší především ponecháním služebního oddílu. Rekonstruovaná lokomotiva zasáhla do provozu na Osoblažce poprvé 16.8.2010. Na této lokomotivě nyní stojí hlavní tíha provozu na Osoblažce, nahradila tak své více než padesátileté sestry. Typický zvuk bublajícího 12-tiválce ve stoupání nad Třemešnou tak po padesáti letech nahradil nevýrazný zvuk vrnícího „liazu“ doplněný hukotem trakčních motorů a pištěním turbodmychadla.